Původně jsem si myslel, že si zase zaběhnu SAAR CHALLENGE již v loňském roce, ale to jsem nakonec dal přednost polovičnímu Brněnskému masakru. Na SAAR jsem se tedy vypravil až na podzim 2017. Od prvního ročníku se trasa trochu změnila. Myslím, že je to dobře. Ubylo silnice a trať se prodloužila z původních 39km na cca 41.5km. 

I když moje hodinky Fitbit Surge tvrdí, že jsem uběhl necelých 42km, aplikace Nike zase píše 43.5 takže pravda bude někde mezi a maraton to byl. Jsem o tom přesvědčen hlavně kvůli dvěma odbočkám, které nebyly plánované a už vůbec nebyly správné. Ty mi určitě 500m přidaly (spíš víc). 

Na tento závod jsem se pokoušel trochu natrénovat a tak jsem už asi od poloviny srpna běhal o víkendu jeden běh delší než jsem zvyklý. Protahoval jsem ho z 20km až na 34km. Ať si tělo zvyká, že se bude hýbat více než 2 hodiny. Když to porovnám s mou první účastí na SAAR, rozhodně se mi běželo lépe a neumíral jsem už od 20. kilometru, ale ideální to také nebylo, protože tak po 30. kilometru se začaly nohy dost ozývat a pod 6min/km to už neběželo. 

Bylo to dáno tím, že trať má cca 800m převýšení a na to nejsem moc zvyklý a také tím, že nám krutě nepřálo počasí. Teplota se pohybovala někde kolem 7 stupňů a posledních 15km mírně poprchalo. Po poslední občerstvovací stanici mi bylo tak zima, že jsem dokonce vytáhl lehkou bundu. 

Bylo fajn, že jsem v podstatě celou dobu měl někoho před sebou nebo za sebou. Takže jsem se snažil buď někoho dohnat, nebo se nenechat dohnat. To ve výsledku znamenalo, pro mě moc pěkné, třinácté místo a sedmé místo v kategorii. 

Tenhle závod jsem si zamiloval a už se těším na ročník 2018.

Potom, co jsem se vrhl do jarního tréninku, abych se primárně dostal do formy před Vltava run a Triexpertcupem, jsem si říkal, že bych mohl zařadit i Brněnský půlmaraton. Protože jsem jednou týdně začal běhat tempové běhy a ty už se vzdáleností dostaly na 16km, připadalo mi to jako dobrý plán, dát si jen trochu delší tempový běh v podobě půlmaratonu a nijak zvlášť to neprožívat. Tempové běhy jsem ale běhal nějak podezřele rychle. Z původních 4:45 min/km, které jsem chtěl běhat, to najednou šlo i za 4:30 min/km a poslední 16km tréning dokonce 4:23 min/km. To už dávalo naděje na opravdu výrazný posun mého půlmaratónského rekordu (běžel jsem ho jen jednou před dvěma roky a to s časem 1hod 48min). 

Z pohodového plánu nějak si to odběhnout se najednou stala celkem nervózní vize zlepšení času. Nebyl jsem se schopen rozhodnout, jestli mám běžet celkem na pohodu nějakých 4:30 min/km a dostat se někde na čas kolem 1hod 35min, nebo to risknout, zkusit běžet 4:17 min/km a pokusit se dostat pod 1hod 30min, což je pro mě magická hranice a taky podle mě limit jaký jsem schopný kdy zaběhnout. Přeci jenom jsem začal běhat hodně pozdě a nejsem nejmladší, takže bláhově si myslet, že se někdy dostanu třeba na 1hod 15min by bylo naivní. 

Stále jsem to přemítal v hlavě a ne a ne se rozhodnout. Nakonec to všechno vyřešily hodinky. Vyběhl jsem poměrně rychle a tempo ani moc neřešil, čekal jsem až jak se budu cítit na trati. Po asi 3km jsem se zavěsil za jednoho závodníka jehož tempo mi připadalo vhodné a běžel za ním asi 5km. Když pak zrychlil asi na 4:05 min/km nechal jsem ho běžet. Hodinky mi stále ukazovali tempo kolem 4:22 min/km takže na čas pod 1hod 30min to nevypadalo a tak jsem si držel tempo, které mi připadalo udržitelné a běžel dál. 

Při průběhu cílem v polovině trati, jsem ale zjistil, že hodinky mi měří trochu špatně a že jsem půlku dal pod 45min. Takže když vydržím toto tempo pod 1hod 30min bych to mohl zvládnout. Ufff. Asi jsem si spíš přál vidět na časomíře 47min, to bych mohl ještě malinko zpomalit a poklidně doběhnout do cíle, takhle to bude na krev. No nic. Startovní pole se celkem roztrhalo a tak bylo v následujících 4 kilometrech problém se za někoho pověsit. Většinou jsem dobíhal jen lidi co postupně odpadali. Ale chtělo to se za někoho zařadit, kdo by držel slušné tempo a taky bych se trochu vyhnul silnějšímu větru, který místy otravoval. 

Párkrát se mi to povedlo a hlavně jsem se chytil nějaké skupinky v poslední čtvrtině trati. To mi udrželo solidní tempo. Na hodinky jsem se už nemohl spoléhat, takže jsem u každého označení kilometrů propočítával jestli to stihnu nebo ne. Vycházelo to jen tak tak. Když se podíváte na mapu na prvním obrázku je vidět jak GPSka zklamala a v některých místech měřila kolem centra špatně. Stopky na hodinkách se ale nepletou a tak jsem viděl je se nekompromisně blíží k času 1hod 30min. 

Poslední 3-4km si moc nepamatuji, protože to už bylo opravdu na krev. Tep jak blázen, nohám se přestávalo chtít a to mě ještě čekal kopeček na posledním kilometru kde mi bylo jasné že zpomalím. Snažil jsem se to udržet co to šlo a ve výsledku to znamenalo oficiální čas 1hod 30min 13s. Když jsem se ale podíval na hodinky, bylo to tam. Čistý a přesný čas podle hodinek 1hod 29min 56s.

Tak dlouho jsem se rozmýšlel co si mám koupit za nové boty na běhání až došlo na Nike Flex 2016 RN. Zvažoval jsem snad tisíc modelů. Nejprve jsem si chtěl koupit svoje oblíbené NewBalance Fresh Foam, ale ty už buď nejsou k mání nebo se jejich cena vyhoupla i v akci nad 2500Kč, což mi už připadá celkem dost. Tak jsem si říkal, že bych mohl vyzkoušet Adidas. Jednou jsem měl půjčené nějaké závodní na krátký závod a celkem se mi v nich dobře běželo. Ale já vlastně spíš potřebuji boty na pomalejší a delší běhy. Tak jsem sice několik modelů Adidas vyzkoušel, ale nějak jsem v nich neměl dobrý pocit. Té boost pěny tam bylo buď moc, nebo končila uprostřed špičky, což bylo při odrazu cítit a štvalo mě to.

Pro mě exotické značky jako Inov8, Saucony nebo Asics jsem vynechal. Sice také mají různé modely, které vypadají slibně, například Inov8 má zajímavé silniční modely, které někdy musím vyzkoušet. 

Ale někde na mne vyskočila akce na Nike Flex 2016 RN. Už jsem na ně jednou v obchodě koukal, ale to byly obyčejné Flex, bez přídomku RN (running).  A protože cena byla přijatelných 1690,- jel jsem se na ně podívat. Bota je měkká a podrážka Flex podporuje přirozený pohyb chodidla. Bota v celé podrážce solidně pruží a tak by ani při delších silničních trasách nemusela noha tolik trpět. Běhám přes špičku, takže vyšší flexibilita podrážky je pro mne důležitá. Bota je také poměrně široká, takže se v ní opravdu cítíte jako v pohodlných "papučích". 

Díval jsem se po internetu na nějaké recenze a v podstatě největší kritikou byl fakt, že se do struktury podrážky někdy chytají drobné kamínky a že bota neposkytuje tolik opory chodidlu. Vyzkoušel jsem ještě několik modelů, které byly v obchodě zrovna v akci, ale nakonec jsem zůstal u Nike Flex. 

Právě jsem se vrátil z prvního výběhu s touto obuví. Dal jsem si 10km volným tempem 5:15 min/km a pak jeden kilometr 4:30 min/km. Je brzo dělat nějaké soudy a jistě vám napíši nějaký podrobnější report až si v botách odběhám nějakých 100km, ale první pocity jsou následující:

Bota je opravdu hodně měkká, ode ohebná a poměrně hodně pruží. Oproti NewBalance Fresh Foam, ve kterých už mám naběháno přes 1000km, a které jsou už asi co se týká pružnosti dost opotřebované, je to rozdíl. Z NewBalance se tak stanou moje tempové a závodní boty a Nike Flex si nechám na volné a dlouhé běhy. Tak zní současný plán :) Jinak opravdu recenze na internetu nelhaly a do podrážky se čas od času chytne nějaký ten kamínek. Na šotolině to může být otravné, ale na silnici se vám to tak často stávat nebude. Při rychlejším běhu mi vyšší míra tlumení přišla spíš kontraproduktivní ale pomalejší tempo se v nich běželo celkem příjemně. Pochopitelně si na ně musí zvyknout moje nohy, takže uvidíme co budou říkat po častějším užívání, ale jak jsem napsal, budu vás informovat. 

Nějak jsem letos nezvládl hodit běžecké plány černé na bílém, respektive je tedy napsat sem na web. Tak to udělám alespoň teď než začne naplno sezóna, abych se potom nemohl vymlouvat, že to vlastně všechno mělo být nějak jinak.

Časové cíle, které bych rád zvládl v roce 2017
5km - 20min (nyní 20:56)
10km - 42min (nyní 44min)
Půlmaraton - 1:39:00 (nyní 1:47:36)
Maraton - pod 3:35:00 hod (nyní  3:47:00)

Jinak krom klasických stálic v mém programu jako je Brněnský půlmaraton, Vokoloprigu a Triexpertcupu potřebuji zvolit nějaký vhodný maraton na silnici a rovince, abych posunul svůj čas zase o kousek dál (máte pro mne nějaký tip jaký maraton bych si mohl letos zaběhnout? - šup s ním do komentářů - díky). Potom mne čeká poprvé štafetový závod Vltava run (na něj jsem moc zvědavý, protože nic podobného jsem nikdy neběžel) a rád bych zkusil některý ze závodů Horská výzva. Pokud se na to budu cítit, takž možná letos udělám krok kupředu ve vzdálenosti a odhodlám se na celý Brněnský masakr, ale to budu muset ještě potrápit tělo a donutit se k delším a kopcovitějším tréninkům. No uvidíme. A kdybych si netroufal na takto dlouhou trať, tak bych po roční pauze zase zkusil běžet Saar challenge, který mne v roce 2015 moc bavil.

Přiznávám se bez mučení. Poté co se mi podařilo splnit cíl svého snažení a i tohoto blogu, tedy zaběhnout si svůj první maraton, trochu jsem se na to vykašlal. Teda teď myslím tento blog. Na běhání jsem se nevykašlal vůbec. I když zbytek loňského roku se odehrál bez nějakých výrazných highlightů a bylo to jen takové normální běhání s několika nutnými závody v rámci Triexpertcup, běhalo se celkem fajn.

Loňský Triexpertcup jsem si celkem užil a posunul se v tabulce zase o kus dál oproti předchozímu roku, což je rozhodně fajn. Sice jsem se nedostal na 5km na 20min, ani při 10km na 40min, ale zlepšení tam jsou za což jsem moc rád. Ono taky posouvat výkonnost na těchto tratích v 37 letech není jen tak :)

Jediný delší závod, co jsem si ještě vloni zaběhl, byl poloviční brněnský masakr. 30km kopcovitým terénem kolem Brna je celkem výzva. Vzhledem k tomu, že je zde asi 900m převýšení v rámci trati, není to úplně lehký závod. Nastupoval jsem ho s cílem zaběhnout pod 3 hod, ale už po prvních kopcích bylo jasné, že dneska nemám svůj den a zbytek závodu to jen potvrzoval. Sice jsem nakonec zvládl dokončit v čase myslím 3 hod 10min, ale celé jsem si to dost protrpěl. Né že bych neměl natrénováno (i když v kopcích bych mohl hodně přidat), ale asi na mě lezla nějaká chřipka a byl jsem ten den úplně bez energie.

Pak už jen tradiční Vokolopriglu a nějak to doběhat do konce roku. Moc kilometrů to nebylo. Asi moc práce nebo absence nějakého výrazného cíle znamenala, že jsem nenaběhal ani 100km za měsíc. Tak to šlo až do ledna 2017.  

   Všechno moje dosavadní úsilí směřovalo k tomu, abych byl schopen uběhnout maraton. To se mi tento měsíc podařilo a tak vyvstala otázka: Co dál? Zatím mám letos v plánu jenom pravidelné závody jako je SAAR Challenge half (39km), Běh na Býčí skálu (30km) a samozřejmě Vokolopriglu (14km). Do toho pravidelné středeční závody na kratší vzdálenosti.
   Ale nějak mám pocit, že to bude chtít nějaký větší cíl, abych si udržel tu motivaci stále běhat a trénovat a někam se posouvat. Pokud ale čekáte, že se dozvíte, jak jsem si na vznesenou otázku odpovědět, tak čekáte marně. Zatím sám nevím. Možná se rozhodnu zkusit na podzim další maraton s cílem zlepšit si svůj čas a zkusit se posunout blíž k hranici 3 hod 30min, možná najdu v termínovce jinou výzvu, která bude ještě zajímavější.
   Nemohu říct, že by mne nelákaly závody delší než maraton, ale moc dobře si uvědomuji kolik by mi sebralo času se na ně dobře připravit. No a přes léto určitě toho času moc nebude. Možná mne spíš letní počasí vyláká do přírody a budu víc trénovat kopce čímž bych se mohl připravit na nějaký pěkný trialový závod. Uvidíme.
    Dal jsem dohromady takový udržovací tréninkový plán kterého bych se rád držel. Tak uvidíme jak to půjde.

   Před časem jsem si koupil New Balance M720LB3. Nicméně nějak mi více vyhovují modely s technologií Fresh Foam. Je to jen subjektivní dojem, ale model M720LB3 jsem si prostě neoblíbil. Boty jsou jako nové. Byl jsem si v nich zaběhat asi 4x. Tak pokud by někdo chtěl, kotaktujte mne do komentářů. Boty jsou k dispozici za cenu 999,- a jsou ve velikosti 42.5.

     Když jsem cca před 2 roky začal intenzivněji běhat a psát tenhle blog, myslel jsem si, že mi to bude trvat tak rok, než se k prvnímu maratonu propracuji. Nakonec mi to trvalo roky 2. Ale rozhodně toho nelituji a jsem rád, že jsem to neuspěchal. Vyřešil jsem za tu dobu spoustu věcí jak v technice svého běhu, dýchání, problémů s různými bolestmi nohou, které vycházely především ze špatného postoje a zablokované páteře atd. atd...
     Původně jsem myslel, že si první maraton zaběhnu vloni na podzim, ale nakonec jsem skončil pouze o 39km dlouhého závodu Saar challenge, díky kterému jsem zjistil, že bych sice maraton možná dokončil, ale že rozhodně nemám natrénováno na nějaký dobrý čas. Tak jsem se rozhodl trénink zintenzivnit a zaměřit se na Pražský maraton 2016.
    Pokud jste četli moje předchozí příspěvky tak asi víte, že přípravu na maraton jsem celkem slušně zahájil ale díky dovolené a následné silné chřipce jsem ji v dubnu také pěkně odpískal a můj plán pokusit se zaběhnout maraton za 3 hod 30 min a být na tento čas dobře připraven, padl. Otázka byla, zda se mám o maraton vůbec pokoušet a na jaký čas bych si mohl věřit.
     Týden před maratonem byl hrozný. Po dvou kratších závodech a slušném sobotním tréninku, kdy jsem si zaběhl 23km v průměrném čase 5:27min/km jsem se cítil opravdu hrozně unavený. Do maratonu zbývalo 7 dní a já nevěděl co dělat. Stále jsem si opakoval, že musím odpočívat a že se to zlepší a stále to nepřicházelo. I tak jsem to ale nechtěl vzdát a rozhodl se, že poběžím na čas 4 hod a uvidím jak to půjde. Přeci není nutné dokončit a tak když se nebudu cítit dobře, tak to prostě zabalím.
     Praha nám nachystala krásné počasí, organizátoři skvělý maraton. V sobotu jsem si vyzvedl startovní číslo a vše potřebné a jen tak si zevlil po Praze. Stále jsem se necítil úplně dobře i když lepší to bylo. Rozhodně jsem se ale necítil na to, že bych měl zítra běžet 42km. Ráno jsem vstal asi o půl sedmé a vyrazil do města, kde kamarád domluvil místo kde se můžeme převléct a vyrazit na start. To bylo super, protože jsme se nemuseli hečmat někde ve stanech na Václavském náměstí.
      Chvíli jsme zvažovali jestli se nemáme rovnou zařadit za vodiče na 4 hod, ale nakonec jsme se rozhodli, že budu hlídat čas a že se pokusíme držet tempo 5:30min/km, což by nám mohlo dát rezervu pokud v závěru dojdou síly a mělo by to tak stačit na čas pod 4 hod. Počasí bylo skvělé, i když možná až trochu moc horko, a my stáli v davu dalších tisíců lidí na Staroměstském náměstí. V 9 hod zazněl startovní výstřel a my se pomalu začínali sunout ke startovní čáře. Běžců se sešlo přes 10.000 a tak nám cesta davem na start trvala cca 7 min.
      Zapnul jsem hodinky a vyrazil vstříc 42km dlouhé trati. Po prvních kilometrech jsme si drželi pěkné tempo 5:25 a některé kilometry jsme dávali i pod 5:20. Běželo se pěkně, klidně a cesta ubíhala. Každé cca 3km na nás čekalo občerstvení (voda, iontový nápoj, banány, pomeranče, sůl, cukr) nebo voda a tak jsme vždy dva kilometry drželi pod 5:20 a při občerstvení se trochu zpozdili. Ale všude jsem se snažil pít, protože teplota stoupala. Moje drahá polovička se krásně přemisťovala po trati, takže jsem měl i morální podporu a vždycky mne to hnalo dál, když jsem věděl, kde na mě bude čekat a fandit.
     Asi na polovině trati jsme měli průměrný čas na kilometr 5:22. Věděl jsem, že kdybychom měli 5:20 stihneme celou trať za méně jak 3 hod 45 min, ale nechával jsem tomu volný průběh, protože jsem to opravdu ve svém stavu nechtěl přepálit. Mezi 20-30km už jsem začínal pomalu cítit únavu v nohou a na občerstvovací stanice jsem se stále víc těšil. Jakmile uplynul 30km bylo jasné, že zrychlení tempa nebude reálné a tak jsme se snažili alespoň nezpomalit, což se nám dařilo.
    Celou dobu jsem měl pocit, že stále někoho předbíháme. Po třicátém kilometru se začaly množit belhající běžci, kteří dostali křeč do nohou a tak jsme jich předbíhali ještě víc. Jen jsem si říkal, že jsem zvědavý jestli mne také nějaká křeč potká nebo ne. Hned na následující občerstvovací stanici jsem tak sáhl po iontovém nápoji a kus banánu jsem si namočil v soli abych doplnil minerály. Asi to mělo smysl, protože křeče se vůbec nedostavily.
     Co se ale dostavilo byla únava. Nohy už hodně těžkly a po 35km když jsem přešel u občerstvovací stanice do chůze a měl se zase rozběhnout, tak už jsem cítil, že to fakt není ono. Ale stále to šlo. Průměrné tempo sice kleslo z 5:22 na 5:25min/km, ale to bylo stále slušné a dávalo to naději, že zaběhneme nejenom pod 4 hod, ale možná i pod 3 hod 50 min. Musím říct, že jsem moc rád, že jsme tento závod běžel s kamarádem a že jsem celý maraton drželi společné tempo. Hlavně v posledních kilometrech bych měl určitě tendenci zastavovat a jenom jít, protože už jsem byl opravdu unavený. On ale držel stále konstantní tempo kolem 5:20-5:30 a tak jsem se ho držel a ono to kupodivu nějak šlo.
     Vidina cíle se pomalu blížila a když jsem probíhali kolem ukazatele 40km bylo to už hodně pozitivní. Čas se nezhoršoval, naopak poslední kilometr jsme se ještě trochu hecli a zrychlili na 5:06min. Byl to opravdu krásný zážitek. Podařilo se mi zvládnout svůj první maraton v čase 3 hod 49 min 36 s. Po tom všem co mi v dubnu překazilo trénink a po tom jak jsem se minulý týden cítil jsem za tento výsledek opravdu rád. Nejsou to 3 hod 30 min, které jsem si vysnil, ale je to slušný čas a maximum na které jsem v této chvíli měl.
      Stačilo to na 1812 místo a pocit, že stále někoho předbíháme bys reálný, protože startem jsem probíhal jako 3410. Celkem doběhlo přes 5700 běžců, takže skoro 4000 lidí bylo pomalejších a řada maraton vůbec nedokončila. Nicméně velká poklona těm kteří doběhli za to že to nevzdali a stejně velká poklona i těm, kteří se o to vůbec pokusili i když jim to dnes třeba neklaplo. Smeknout musím také borců na předních místech výsledkové tabulky, protože běžet maraton tempem 3min/km to si vůbec nedovedu představit. Neskutečné!

Tabulka, jak se mi dařilo, nebo spíš nedařilo plnit tréninkový plán Hansonovy metody na čas 3 hod 30 min.  Celkem jsem místo 1152km naběhal jen 692km a to to z počátku šlo tak pěkně.

     Tak se bohužel stalo to, čeho jsem se obával nejvíc. Po návratu z dovolené, kde jsem toho opravdu moc nenaběhal, jsem se vrhl znovu do intenzivního tréninku. Odběhal jsem jich ale jenom pár, protože jsem nejspíš v letadle chytil nějaký bacil a po pár dnech od návratu mě skolila nějaká hnusná chřipka.
    Nejprve jsem myslel, že se z toho za pár dní vyležím a všechno bude rychle v pořádku, ale takovou chřipku jsem tedy už dlouho neměl. Sice se to obešlo bez antibiotik, ale stejně z toho byla čtrnáctidenní tréninková pauza, což je samo o sobě v podstatě katastrofa a navíc jsem kvůli tomu musel vynechat i plánovaný půlmaraton.
    I po čtrnácti dnech jsem se necítil úplně ideálně a hlavně hrozně slabý. Rychle jsem se hrnul běhat, ale možná to bylo moc brzo, možná byla ztráta sil moc velká, ale opravdu to šlo hodně ztuha. Půlmaraton v háji, trénink na maraton za 3 hod 3 min v háji, byl jsem z toho všeho opravdu dost naštvaný.
     Koncem měsíce jsem si zkusil 5km na dráze, ale byl jsem ještě zesláblý a nerozběhaný, takže z toho vyplynul pouze vysoký tep a nic moc čas 21:29. A to jsem se těšil, že bych se letos mohl výrazně přiblížit hranici 20min. Druhý den jsem si dal pomalých 17km a den nato mě tak hrozně bolely nohy, že to už tedy dlouho nepamatuji.
     Jak jsem si až do konce března liboval, že jde všechno relativně dobře podle plánů, tak se plány sesypaly jako domek z karet. Teď si v hlavě přemítám jestli vůbec má smysl se o maraton pokoušet a jestli tak na jaký čas vlastně můžu pomýšlet.