Do Vídně jsem přijel s Hankou už v sobotu, abych si vyzvedl startovní balíček a potom si trochu odpočal před maratonem. Počasí bylo parádní, jen trochu foukalo. Odpoledne jsme strávili povalováním v parku a procházením po Vídni. Pak už brzo na hotel, něco povečeřet a připravit si věci na zítřejší závod.

Všude po městě jsme potkávali lidi se startovními balíčky a bylo jasné, že to zítra bude velké. Na webu organizátora bylo zmíněno cca 40.000 zaregistrovaných běžců. Nejprve jsem myslel, že to jsou všechno běžci maratonské trati, ale očividně do tohoto počtu byli zahrnuti i lidé co běželi půlmaraton a maratonskou štafetu.

Ráno jsem asi v 7 hodin vyrazil metrem na start. Spolu se skupinami dalších běžců jsme dorazili poblíž startu. Tam už bylo rušno a hrozná spousta lidí. Převlekl jsem se, dal si věci do ​auta co mi je převeze do cíle a trochu se protáhl. Pak jsem šel do svého sektoru, který měl být pro běžce s cílovým časem 3 hod 30 min - 3 hod 40 min. Hledal jsem někde kolem sebe vodiče pro čas 3 hod 30 min, protože jsem se ho chtěl zkusit držet. Nikde jsem ho ale neviděl. Naopak jsem zahlédl vodiče na 4 hod 15 min a tak jsem se začal prodírat davem dopředu, protože jsem buď stál špatně, nebo lidi vůbec nerespektovali kam se mají zařadit.

Vodiče na 3 hod 30 min jsem nenašel, ale dostal jsem se alespoň o několik set lidí dopředu. I tak si myslím, že je nesmysl startovat maraton i půlmaraton dohromady. Sice tak máte na startu velkou davovou energii, ale následně běžíte minimálně 5 km v hrozném davu, kde se moc dobře běhat nedá. 

Odstartoval jsem v druhé vlně v 9:10 a měl ideu, že se budu držet podle tepu do 165 bpm a podle toho dopadne moje tempo. Místo toho jsem se motal mezi pomalými běžci a snažil se rozběhnout. Díky závodnímu adrenalinu vystoupala moje tepovka hravě a okamžitě nad 164 a můj plán byl v tahu :)

No co, tak zkusím běžet těch 4:59/km a uvidíme do kdy to půjde. Prvních 5 km to nešlo, protože jsem se pořát někomu vyhýbal. Pak to bylo lepší a kolem desátého km jsem se chytl nějaké běžkyně, co běžela stabilní tempo asi 4:45 a řekl jsem si, že by bylo fajn stáhnout co jsem ztratil. Tak jsem se jí držel asi 10 km. Čas jsem tím hodně stáhl a dokonce si udělal nějakou rezervu, nicméně jsem se tím dost vysílil. Tepovka už byla úplně jinde než bych ji chtěl vidět, ale pocitově to celkem šlo.

Po hranici půlmaratonu se počet běžců hodně zmenšil a najednou byly ulice volné. Zároveň jsem najednou neměl podobně běžící skupinku a tak jsem spíše předbíhal lidi, kteří zpomalovali. Asi do 32 km to všechno vypadalo dobře a měl jsem pocit, že i mou magickou hranici 3 hodin 30 minut bych mohl pokořit. Poté ale najednou hodně došly síly. Od rána bylo vedro a já měl celý běh dost žízeň. I když jsem měl ve vestě 1l iontového nápoje a každých 40 min si dával energetický gel, tak se tekutiny a cukry asi začaly po 30 km nedostávat. Tep už atakoval 180 bpm a tak občas nezbývalo než na občerstvovací stanici zastavit a v klidu se víc napít, nebo na pár sekund zpomalit a zklidnit srdce. Bohužel těchto pár zpomalení mi ve výsledku sebralo vysněný čas. 

Ale i tak jsem byl šťastný když jsem cílem proběhl v čase 3 hod 32 min. O 17 min jsem si zlepšil čas z Pražského maratonu, který jsem běžel před 7 lety. V kategorii mužů 40+ jsem doběhl někde kolem 250. místa, takže velká spokojenost. No a na těch 3 hod 30 min budu muset ještě potrénovat. Velké díky Hance, která mě asi 5x stihla někde po trati povzbuzovat.

Pozn.: Závod jsem odběhl v botech Puma deviate nitro, které (alespoň mám ten pocit) mě přidají pár cm v každém kroku, ale zároveň si díky nim odnáším 3 modré nehty na prstech.

Poté, co jsem před pěti lety přešel na značku Garmin a jejich řadu hodinek Fenix, jsem si na tyhle hodinky opravdu zvykl. Začal jsem s modelem Fenix 3HR, který měl jako první Fenix snímač tepu přímo na hodinkách. Když za pár let přestalo fungovat jedno tlačítko a já zjistil, že mi hodinky asi nikdo není schopen, nebo spíš ochoten, opravit našel jsem si na internetu model 5s z druhé ruky, tedy bazarové, abych byl přesný.

Model 3HR byl veliký, mě se zdál velký až moc. Proto byl přechod na 5s příjemná změna. Hodinky se mi nosily o poznání pohodlněji. Jenže nebyly úplně nové a jejich baterie je díky malému tělu menší. Ne, že by nic nevydržely, ale tak 8 hodin v režimu GPS pro ně byl strop. Navíc jsem v létě na treku, neznalý návodu, často mačkal tlačítka hodinek v nějaké horské říčce (abych zjistil její teplotu vody) a tím se mi dovnitř dostala vlhkost. Ta ne a ne hodinky opustit a postupem času přestal fungovat kousek displeje. Jinak jsem byl s tímto modelem spokojený, ono už předchozí verze zobrazovala tolik dat, že jsem ani víc nepotřeboval. Jen jsem měl pocit, že mi 5s špatně měří spánek. Stále jsem tam měl jen pár minut za noc.

Když tedy na 5s začal odcházet displej, zase jsem zabrousil do internetových inzerátů a koupil od někoho skoro nenošené Fenix 6. Technologicky to je tedy mnohem větší skok než byl mezi 3 a 5. Hodinky mi najednou hlídají regeneraci, mají více sledování stresu, spánku, HRV, pulzní oxymetr, garmin pay a ještě další milion funkcí na které postupně přicházím. Baterie vydrží o poznání déle a myslím, že je v běžném provozu nabíjím tak jednou týdně (s naběhanými 70km týdně, nějakým tím plaváním a cvičením). Už se těším jak baterku otestuji při nějakém delším treku. 

Moje spokojeno s Germin Fenix tedy přetrvává a když vidím jak někdo musí hodinky dobíjet každý den, jen se utvrzuji v tom, že po tom tedy netoužím. Model 6 mám tedy chvilku a ještě se s ním sžívám, ale v kombinaci s běžeckým pásem, který změří ještě víc statistik o běhu než hodinky jsem doslova zavalen daty a mohu všechno svoje běhání dokonale analyzovat a přizpůsobovat trénink aktuální kondici a regeneraci.

Od prvního ledna jsem se do toho tedy obul. Na Garminech jsem si nastavil středně pokročilý trénink na maraton podle srdečního tepu a začal běhat 5x týdně. Už v únoru jsem se dostal přes 200 km za měsíc, což pro mě vždy byla magická hranice, kdy už je trénink cítit v nohách a stoupající kondici.

Nějak jsem měl ale celou dobu pocit, že sice buduji aerobní základ, protože hodinky mě nutili běhat v tepech pod 140, ale nějak se mi nedostává rychlosti. Tepovka tak celkem spokojeně klesala, ale běžet víc jak kilometr v tempu 4:30 bylo celkem utrpení. Sice plán obsahoval i intervalové běhy, ale postupem času (a asi již pozdě pro Vídeňský maraton) jsem došel k tomu, že potřebuji ještě kratší úseky v maximální intenzitě. Prostě se zrušit na nějaké sérii třeba 8x 400m s meziklusem.

Také bych do tréninku od Garminu zařadil více běhů v plánovaném tempu maratonu. Ale to jsou takové poznámky do budoucna. Maraton se blíží a i když do jeho konání budu mít naběhaných asi 700 km, myslím, že na vysněnou hranici 3 hod 30 min to tentokrát ještě nebude. No nechám se překvapit. Několik dlouhých běhů 20-33km jsem absolvoval a uvidíme jaké bude počasí a co udělá atmosféra. Přihlášených je 38.000 běžců, takže to bude velké.

Asi čtyři roky to bylo s běháním jak na houpačce. Běhat se mi chtělo, ale pořát to nějak nebylo ono. Buď nebylo dost času, nebo chybělo odhodlání dávat tomu víc. Díky tomu jsem sice stále nějak běhal, ale v podstatě se neúčastnil žádných delších závodů a ani se necítil moc ve formě.

V roce 2019 jsem si podruhé zaběhl štafetový závod Vltava Run, v roce 2020 se pokusil o další maraton v rám SAAR Challenge (který jsem ale nedokončil) a v roce 2021 jsem si podruhé zaběhl horský běh na 20km Dejwyho horský běh. To je asi tak všechno co by stálo za zmínku.

Navíc mě v roce 2021 začalo podivně bolet chodidlo, takže jsem na půl roku úplně přestal běhat. To ale nepomohlo a naštvalo mě to natolik, že jsem se na jaře 2022 rozhodl, že s tím něco udělám. Začal jsem docházet na rehabilitaci (laser + fyzio) a do toho zase trochu víc trénovat. Zánět v nějaké šlaše v chodidle, který způsoboval bolest, postupně odezněl a já zůstal v poměrně intenzivním tréninku a do konce roku naběhal 1000 km. 

No a protože to už zase najednou trochu šlo, řekl jsem si, že mladší už nebudu a že bych si chtěl ještě pár delších závodů nějak slušně zaběhnout a přihlásil se na Vídeňský maraton 23.4.2023.

Původně jsem si myslel, že si zase zaběhnu SAAR CHALLENGE již v loňském roce, ale to jsem nakonec dal přednost polovičnímu Brněnskému masakru. Na SAAR jsem se tedy vypravil až na podzim 2017. Od prvního ročníku se trasa trochu změnila. Myslím, že je to dobře. Ubylo silnice a trať se prodloužila z původních 39km na cca 41.5km. 

I když moje hodinky Fitbit Surge tvrdí, že jsem uběhl necelých 42km, aplikace Nike zase píše 43.5 takže pravda bude někde mezi a maraton to byl. Jsem o tom přesvědčen hlavně kvůli dvěma odbočkám, které nebyly plánované a už vůbec nebyly správné. Ty mi určitě 500m přidaly (spíš víc). 

Na tento závod jsem se pokoušel trochu natrénovat a tak jsem už asi od poloviny srpna běhal o víkendu jeden běh delší než jsem zvyklý. Protahoval jsem ho z 20km až na 34km. Ať si tělo zvyká, že se bude hýbat více než 2 hodiny. Když to porovnám s mou první účastí na SAAR, rozhodně se mi běželo lépe a neumíral jsem už od 20. kilometru, ale ideální to také nebylo, protože tak po 30. kilometru se začaly nohy dost ozývat a pod 6min/km to už neběželo. 

Bylo to dáno tím, že trať má cca 800m převýšení a na to nejsem moc zvyklý a také tím, že nám krutě nepřálo počasí. Teplota se pohybovala někde kolem 7 stupňů a posledních 15km mírně poprchalo. Po poslední občerstvovací stanici mi bylo tak zima, že jsem dokonce vytáhl lehkou bundu. 

Bylo fajn, že jsem v podstatě celou dobu měl někoho před sebou nebo za sebou. Takže jsem se snažil buď někoho dohnat, nebo se nenechat dohnat. To ve výsledku znamenalo, pro mě moc pěkné, třinácté místo a sedmé místo v kategorii. 

Tenhle závod jsem si zamiloval a už se těším na ročník 2018.

Potom, co jsem se vrhl do jarního tréninku, abych se primárně dostal do formy před Vltava run a Triexpertcupem, jsem si říkal, že bych mohl zařadit i Brněnský půlmaraton. Protože jsem jednou týdně začal běhat tempové běhy a ty už se vzdáleností dostaly na 16km, připadalo mi to jako dobrý plán, dát si jen trochu delší tempový běh v podobě půlmaratonu a nijak zvlášť to neprožívat. Tempové běhy jsem ale běhal nějak podezřele rychle. Z původních 4:45 min/km, které jsem chtěl běhat, to najednou šlo i za 4:30 min/km a poslední 16km tréning dokonce 4:23 min/km. To už dávalo naděje na opravdu výrazný posun mého půlmaratónského rekordu (běžel jsem ho jen jednou před dvěma roky a to s časem 1hod 48min). 

Z pohodového plánu nějak si to odběhnout se najednou stala celkem nervózní vize zlepšení času. Nebyl jsem se schopen rozhodnout, jestli mám běžet celkem na pohodu nějakých 4:30 min/km a dostat se někde na čas kolem 1hod 35min, nebo to risknout, zkusit běžet 4:17 min/km a pokusit se dostat pod 1hod 30min, což je pro mě magická hranice a taky podle mě limit jaký jsem schopný kdy zaběhnout. Přeci jenom jsem začal běhat hodně pozdě a nejsem nejmladší, takže bláhově si myslet, že se někdy dostanu třeba na 1hod 15min by bylo naivní. 

Stále jsem to přemítal v hlavě a ne a ne se rozhodnout. Nakonec to všechno vyřešily hodinky. Vyběhl jsem poměrně rychle a tempo ani moc neřešil, čekal jsem až jak se budu cítit na trati. Po asi 3km jsem se zavěsil za jednoho závodníka jehož tempo mi připadalo vhodné a běžel za ním asi 5km. Když pak zrychlil asi na 4:05 min/km nechal jsem ho běžet. Hodinky mi stále ukazovali tempo kolem 4:22 min/km takže na čas pod 1hod 30min to nevypadalo a tak jsem si držel tempo, které mi připadalo udržitelné a běžel dál. 

Při průběhu cílem v polovině trati, jsem ale zjistil, že hodinky mi měří trochu špatně a že jsem půlku dal pod 45min. Takže když vydržím toto tempo pod 1hod 30min bych to mohl zvládnout. Ufff. Asi jsem si spíš přál vidět na časomíře 47min, to bych mohl ještě malinko zpomalit a poklidně doběhnout do cíle, takhle to bude na krev. No nic. Startovní pole se celkem roztrhalo a tak bylo v následujících 4 kilometrech problém se za někoho pověsit. Většinou jsem dobíhal jen lidi co postupně odpadali. Ale chtělo to se za někoho zařadit, kdo by držel slušné tempo a taky bych se trochu vyhnul silnějšímu větru, který místy otravoval. 

Párkrát se mi to povedlo a hlavně jsem se chytil nějaké skupinky v poslední čtvrtině trati. To mi udrželo solidní tempo. Na hodinky jsem se už nemohl spoléhat, takže jsem u každého označení kilometrů propočítával jestli to stihnu nebo ne. Vycházelo to jen tak tak. Když se podíváte na mapu na prvním obrázku je vidět jak GPSka zklamala a v některých místech měřila kolem centra špatně. Stopky na hodinkách se ale nepletou a tak jsem viděl je se nekompromisně blíží k času 1hod 30min. 

Poslední 3-4km si moc nepamatuji, protože to už bylo opravdu na krev. Tep jak blázen, nohám se přestávalo chtít a to mě ještě čekal kopeček na posledním kilometru kde mi bylo jasné že zpomalím. Snažil jsem se to udržet co to šlo a ve výsledku to znamenalo oficiální čas 1hod 30min 13s. Když jsem se ale podíval na hodinky, bylo to tam. Čistý a přesný čas podle hodinek 1hod 29min 56s.

Tak dlouho jsem se rozmýšlel co si mám koupit za nové boty na běhání až došlo na Nike Flex 2016 RN. Zvažoval jsem snad tisíc modelů. Nejprve jsem si chtěl koupit svoje oblíbené NewBalance Fresh Foam, ale ty už buď nejsou k mání nebo se jejich cena vyhoupla i v akci nad 2500Kč, což mi už připadá celkem dost. Tak jsem si říkal, že bych mohl vyzkoušet Adidas. Jednou jsem měl půjčené nějaké závodní na krátký závod a celkem se mi v nich dobře běželo. Ale já vlastně spíš potřebuji boty na pomalejší a delší běhy. Tak jsem sice několik modelů Adidas vyzkoušel, ale nějak jsem v nich neměl dobrý pocit. Té boost pěny tam bylo buď moc, nebo končila uprostřed špičky, což bylo při odrazu cítit a štvalo mě to.

Pro mě exotické značky jako Inov8, Saucony nebo Asics jsem vynechal. Sice také mají různé modely, které vypadají slibně, například Inov8 má zajímavé silniční modely, které někdy musím vyzkoušet. 

Ale někde na mne vyskočila akce na Nike Flex 2016 RN. Už jsem na ně jednou v obchodě koukal, ale to byly obyčejné Flex, bez přídomku RN (running).  A protože cena byla přijatelných 1690,- jel jsem se na ně podívat. Bota je měkká a podrážka Flex podporuje přirozený pohyb chodidla. Bota v celé podrážce solidně pruží a tak by ani při delších silničních trasách nemusela noha tolik trpět. Běhám přes špičku, takže vyšší flexibilita podrážky je pro mne důležitá. Bota je také poměrně široká, takže se v ní opravdu cítíte jako v pohodlných "papučích". 

Díval jsem se po internetu na nějaké recenze a v podstatě největší kritikou byl fakt, že se do struktury podrážky někdy chytají drobné kamínky a že bota neposkytuje tolik opory chodidlu. Vyzkoušel jsem ještě několik modelů, které byly v obchodě zrovna v akci, ale nakonec jsem zůstal u Nike Flex. 

Právě jsem se vrátil z prvního výběhu s touto obuví. Dal jsem si 10km volným tempem 5:15 min/km a pak jeden kilometr 4:30 min/km. Je brzo dělat nějaké soudy a jistě vám napíši nějaký podrobnější report až si v botách odběhám nějakých 100km, ale první pocity jsou následující:

Bota je opravdu hodně měkká, ode ohebná a poměrně hodně pruží. Oproti NewBalance Fresh Foam, ve kterých už mám naběháno přes 1000km, a které jsou už asi co se týká pružnosti dost opotřebované, je to rozdíl. Z NewBalance se tak stanou moje tempové a závodní boty a Nike Flex si nechám na volné a dlouhé běhy. Tak zní současný plán :) Jinak opravdu recenze na internetu nelhaly a do podrážky se čas od času chytne nějaký ten kamínek. Na šotolině to může být otravné, ale na silnici se vám to tak často stávat nebude. Při rychlejším běhu mi vyšší míra tlumení přišla spíš kontraproduktivní ale pomalejší tempo se v nich běželo celkem příjemně. Pochopitelně si na ně musí zvyknout moje nohy, takže uvidíme co budou říkat po častějším užívání, ale jak jsem napsal, budu vás informovat. 

Nějak jsem letos nezvládl hodit běžecké plány černé na bílém, respektive je tedy napsat sem na web. Tak to udělám alespoň teď než začne naplno sezóna, abych se potom nemohl vymlouvat, že to vlastně všechno mělo být nějak jinak.

Časové cíle, které bych rád zvládl v roce 2017
5km - 20min (nyní 20:56)
10km - 42min (nyní 44min)
Půlmaraton - 1:39:00 (nyní 1:47:36)
Maraton - pod 3:35:00 hod (nyní  3:47:00)

Jinak krom klasických stálic v mém programu jako je Brněnský půlmaraton, Vokoloprigu a Triexpertcupu potřebuji zvolit nějaký vhodný maraton na silnici a rovince, abych posunul svůj čas zase o kousek dál (máte pro mne nějaký tip jaký maraton bych si mohl letos zaběhnout? - šup s ním do komentářů - díky). Potom mne čeká poprvé štafetový závod Vltava run (na něj jsem moc zvědavý, protože nic podobného jsem nikdy neběžel) a rád bych zkusil některý ze závodů Horská výzva. Pokud se na to budu cítit, takž možná letos udělám krok kupředu ve vzdálenosti a odhodlám se na celý Brněnský masakr, ale to budu muset ještě potrápit tělo a donutit se k delším a kopcovitějším tréninkům. No uvidíme. A kdybych si netroufal na takto dlouhou trať, tak bych po roční pauze zase zkusil běžet Saar challenge, který mne v roce 2015 moc bavil.

Přiznávám se bez mučení. Poté co se mi podařilo splnit cíl svého snažení a i tohoto blogu, tedy zaběhnout si svůj první maraton, trochu jsem se na to vykašlal. Teda teď myslím tento blog. Na běhání jsem se nevykašlal vůbec. I když zbytek loňského roku se odehrál bez nějakých výrazných highlightů a bylo to jen takové normální běhání s několika nutnými závody v rámci Triexpertcup, běhalo se celkem fajn.

Loňský Triexpertcup jsem si celkem užil a posunul se v tabulce zase o kus dál oproti předchozímu roku, což je rozhodně fajn. Sice jsem se nedostal na 5km na 20min, ani při 10km na 40min, ale zlepšení tam jsou za což jsem moc rád. Ono taky posouvat výkonnost na těchto tratích v 37 letech není jen tak :)

Jediný delší závod, co jsem si ještě vloni zaběhl, byl poloviční brněnský masakr. 30km kopcovitým terénem kolem Brna je celkem výzva. Vzhledem k tomu, že je zde asi 900m převýšení v rámci trati, není to úplně lehký závod. Nastupoval jsem ho s cílem zaběhnout pod 3 hod, ale už po prvních kopcích bylo jasné, že dneska nemám svůj den a zbytek závodu to jen potvrzoval. Sice jsem nakonec zvládl dokončit v čase myslím 3 hod 10min, ale celé jsem si to dost protrpěl. Né že bych neměl natrénováno (i když v kopcích bych mohl hodně přidat), ale asi na mě lezla nějaká chřipka a byl jsem ten den úplně bez energie.

Pak už jen tradiční Vokolopriglu a nějak to doběhat do konce roku. Moc kilometrů to nebylo. Asi moc práce nebo absence nějakého výrazného cíle znamenala, že jsem nenaběhal ani 100km za měsíc. Tak to šlo až do ledna 2017.